SVAZ WALL HANDBALL Česká republika z.s.

Wall handball je jedna z nejstarších známých míčových her. Její počátky sahají až do doby římských lázní, kde se Wall handball hrál již před tisíci lety. Holou rukou se později ve Španělsku a Francii hrála míčová hra známá pod názvem Pelota.

Na Britských ostrovech byl Handball upraven během 16. století a pojmenován „Pětka“.
Název „Pětka“ může být odvozen ze staré hry nazvané Longue Paume, ve které hrálo pět hráčů na jedné straně pomocí pěti prstů jedné ruky a vítězové museli uhrát jeden set na pět bodů.

V padesátých letech se pravidelně hrávali městská i krajská mistrovství s použitím míčku z tvrdé kůže na hřištích o délce asi 24m a šířce 12m. Kolem roku 1880 se dostali do Spojených států irští imigranti a jeden z nich, Phil Casey, postavil v roce 1886 první americký obezděný dvůr v Brooklynu v New Yorku. V té době byly povoleny také kopy do míčku a někteří hráči rozvinuli neobvyklé dovednosti v odpalu nízkých míčků pomocí nohou.

První mezinárodní zápas se odehrál v roce 1887 mezi irským šampiónem Johnem Lawlorem a americkým šampiónem Caseyem. Zápas začal v Irsku 4. srpna a skončil na americkém kurtu 29. listopadu. Casey vyhrál 11 zápasů a titul si udržel proti všem vyzývatelům až do jeho odchodu do důchodu v roce 1900.
Přísný historický výzkum (spíše než mýty a legendy) ukazuje na několik stop, které se týkají původu této hry. Prvky obsažené ve hře Wall handball, kurty, míček, hráči a pravidla se musela vyvíjet v mnoha různých zemích a v různých časových obdobích. Kronikáři starověku se především starali o životy vládců a králů a volno-časové aktivity se zaznamenávali pouze pokud se týkali životů šlechty.

První záznamy o míčových hrách hraných rukou jsou z roku 2000 př. n. l. v Egyptě. Kněží z chrámu Osiris v Thébách byli zobrazováni na hrobkách v pozicích při úderech míčku dlaní. Takový ikonografický důkaz byl nalezen také v Americe, kde míčové hry byly nedílnou součástí prehispánské kultury. Od Arizony po Nikaraguu bylo nalezeno více jak 700 míčových hřišť. Na mnohých z nich byly nalezeny plastiky, basreliéfy a malované nádoby, na kterých byli vyobrazeni lidé při této hře. Nejstarší nálezy jsou datovány více jak 1500 př.n.l. One Wall handball se stále hraje ve státech kolem Zacateca, kde se nachází přes 400 kurtů o rozměrech 12m x 6m.

Také Alexandr Veliký (450 př. n. l.) se zasloužil o rozšíření této hry na Řecké kolonie v Itálii. Odtud se hra rozšířila do Španělska, Francie a do další části Římské říše. Okolo 1000n.l., když se Evropa probudila z temného období středověku, již nacházíme více rukopisů, kde je této hře zmínka. Ve Francii se Jeux de Paume (tzv. dlaňová hra) stala velmi oblíbenou. Šlechta ji hrála v uzavřených dvorech a obyčejní lidé hráli Longe-paume na společné půdě. Středověký zdroj ze s.t. Foix napsaný kolem 1300 popisuje hru takto: „cvičení spočívá v přijetí míče a jeho odražení dlaní. Hra byla poprvé hrána s holou rukou, poté se byla ruka ovázána šňůou nebo ratanem, aby se míč odrážel s větší razancí.“

Až do této doby není v žádném historickém zdroji zmínka, že by se tato hra hrála pomocí odrazu o zeď. Hrála se hra tzv. ručního tenisu (Pelota), která se stále hraje v některých částech Španělska, Francie, Holandska a Švédska. Původní míč byl vyroben ze sešitých a pevně svinutých kusů plátna, které se trochu odrážela ode zdi. Ze Hry Jeux de Paume, s přidáním větších a delších rukavic, se nakonec stal tenis. Erasmus, holandským filozof, v roce 1524 rozdíl mezi hrou pomocí tenisové rakety a ruky komentoval takto: „můžete se více zpotit, ale hra je hezčí, když se hraje rukama.“

První zmínku o této hře, kdy se hrálo pomocí dlaně a zdi, nacházíme ve Skotsku v roce 1427, kdy král James I., dá se říci zaplatil za svou zálibu ve hře životem. Svým lidem rozkázal, aby zazdili skleněné okno, které mu bylo při hře překážkou. Krátce na to to zjistil, že to byla veliká chyba. Byla to totiž jediná úniková cesta před zrádci, kteří ho přišli zavraždit: „Bohužel, v klenbě kudy mohl král uprchnout byla dříve mezera, ale z královy vůle byla tato mezera uzavřena, tři dny, předtím, to bylo jeho vůlí; protože míč by odlétl, když dlaní tou hrál. “ (Volný překlad úryvku z knihy od Dante Gabriel Rosetti, An Anthology).

O 100 let později zakázalo město Galway od roku 1527 hraní míčových her proti stěnám města. To je jedna z nejrannějších zmínek o této hře v Irsku. Galway na západním pobřeží Irska čile obchodovala se Španělskem zejména s baskickými regiony, kde se hrála Pelotamano. Tato hra se zde hraje dosud.
Od roku 1600 a dál se zmínka o Wall handballu stávala sále četnější, zasloužily se o to především církevní orgány, pro které byla tato hra veliký problém, jelikož se s oblibou hrálo o zdi kostelů. Církve v mnoha evropských zemích zakazovala hrát tuto hru v bezprostřední blízkosti kostelů, protože měli obavu o zdobené vitráže oken.

Šlechta, která po několik staletí hrála v hradech a zámcích Wall handball, tuto hru stále vylepšovala víc a víc k raketovému sportu (Royal Tennis). Královský tennis nejvíce hrála šlechta Royalty (král Henry VIII postavil hrací kurt v Hamptonu, který doposud stojí). Jeden londýnský podnikatel s vyvinutým citem pro příležitost postavil stovky těchto dvorců, avšak v dalších sto letech vyšly pálkové a raketové sporty, ba dokonce i sportovní aktivity vůbec, poněkud z módy. Karetní hry a méně namáhavé aktivity, jako jsou divadelní představení a pití se stalo preferovanou zábavou a mnoho z těchto krytých dvorců se uvolnilo pro Wall Handball. „The London Advertiser“ v roce 1742 vydal mnoho inzerátů, jako ten, který vložil Thomas Higgins aby propagoval svých pět hracích kurtů. „Hrací dvorce mohou být rezervovány hodinu nebo den předem, pro hru Handball, pokud nejsou rezervovány pro tenis.“ Existuje mnoho důkazů, že mnoho hráčů bylo irského původu a hru rozšířilo do Londýna a poté po Austrálii a Americe.

Aristokracie byla také velkým příznivcem této hry a byla mezi nimi spousta dobrých hráčů. Mnoho aristokratů a majitelů pozemků poskytlo místa pro budování nových kurtů, slavný dublinský Dandy Buck Whaley se dokonce vsadil o sto guineí ($ 300), že půjde pěšky do Jeruzaléma aby hrál Wall handball proti jeho zdem. Také se dochoval akvarel v Monaghanově muzeu z roku 1782, který zachycuje hru proti stěnám hradu Blaney v Irsku.
Irští migranti, kteří se přemístili do Anglie, představili hru Angličanům a zatímco se objevila hra s jednou stěnou, pro Handball začali být populární také kryté tenisové dvorce. V dvorcích se hra na boční stěnu stala dalším rysem, v té době byly dvorce ještě příliš dlouhé pro hru na zadních stěnách.
Do Irska vracející se Irové, anglická armáda a policie vnesla do hry další vlastnost a to zapojení bočních stěn. Hra byla podporována mezi armádou a školami. Kurty s bočními stěnami byly často nazývány „Five courts “ tyto kurty se nacházeli v Wexfordu, Clare a Dublinu. Místní lidé bývali často z těchto hřišť vyloučeni a tak byli nuceni pokračovat ve hře na jednu stěnu, často o štíty domů hradů a kostelů.

V této rané éře se ještě neorganizovaly hry a zápasy. Nepořádaly se mezinárodní soutěže, ale konaly se jakési „tour“. Již roku 1850, hráči jako Martin Butler z Kilkenny a William Baggs z Tipperary, zdánlivě bez pevného zaměstnání, cestovali po celém Irsku a hráli za mzdy proti místním šampionům. Dalším prvkem byla podpora Wall handballu a jiných galských sportů od křesťanských bratří. Mnoho z nich později přineslo hru do Jižní Afriky, Ameriky a Austrálie, do škol, jako je Duquesne Univerzita v Pittsburghu a vysoké školy v Butte, Mont, atd.
Mnoho šampionů této doby vynikalo také v jiných sportech, zejména těch, které vyžadují sílu a vytrvalost. Takové atributy byly potřebné pro zápasy, které se někdy skládaly až z 21 her! Jeden z nejlepších hráčů osmdesátých let David Browning z Limericku, byl také šampiónem ve veslování, vrhačem závažím a boxer. Nakonec byl poražen rozeným Američanem Johnem Lawlorem 1885, který byl prohlášen za šampióna Irska. Tento titul poté zpochybnil Phil Casey z New Yorku, který se utkal o světový titul a 1000 dolarů.
Toto setkání mezi americkými a irskými šampióny byl začátek plodné výměny mezi oběma zeměmi. Zájem byl vysoký a reklama byla rozsáhlá a hra získala obrovskou podporu. Kurty v každé zemi museli odvolávat stovky lidí, kteří se přišli na hru podívat. Ale obtížnost cestování, rozdíly v kurtech, pravidlech a míčcích a zásahy sponzorů a promotérů znesnadňovaly pořádání zápasů dle řádných pravidel. Casey Fitzgerald z Irska, Eagen a Jamese Kelly z New Yorku byli později uznáni jako světoví šampioni.

Eagenovo vítězství nad Olivem Drewem z Corku bylo zpochybněno argumenty Kelly, ve svém zápase proti J.J. Bowles v Limericku měl v jeho smlouvě klauzuli ten druhý slouží všem míčům ke své dominantní levé ruce. Takové spory a špatné pocity brzy vedly k opuštění série a téměř 20 let uplynulo, než se irské a americké výzvy znovu objevily.
Tato chaotická situace doslova křičela po nastolení pořádku a reorganizaci. V Irsku, galská atletická asociace se proto pokusila vnést do hry řád, kodifikací pravidel a organizování turnajů. Podobně, A.A.U., která řídila mnoho amatérských sportů v Americe, uspořádala v roce 1897 jako první oficiální turnaj mezi Eagenem a Jamesem Dunnem z Brooklynu. Eagen vyhrál tento zápas snadno a po dalších devět let cestoval po celé Americe aby obhájil svůj titul.

Tvrzení historiků handballu, že dvorec Phila Caseyho v Brooklynu byl vůbec prvním dvorcem v Americe, bylo vyvráceno Johnem J. Condonem ze San Francisca. V kronice svého rodného města nalezl zmínku hned o dvou dvorcích. O Condonovi se později uvádí, že se utkal s Midge Maquire o titul mistra světa pro rok 1915, nicméně zdá se, že tento titul je jen pouhým reklamním přeháněním. Handball byl irskými přistěhovalci rozšířen do Austrálie. První šampionát se odehrával v Melbourne v roce 1847 o cenu 150 dolarů a od roku 1880 se začalo s plynovým osvětlením během mistrovských her. Šampionem roku 1882 byl Keenan (NSW), který porazil Eagana (Victoria), 21-8, 21-0, 21-5, 21-4, zápas se skládal ze sedmi her. Roku 1883 C. Hayes vyhrál zvláštní turnaj, který rozhodl, kdo by měl vycestovat do Ameriky aby se utkal s Jim Jonesem o světový titul, ale nebylo dost peněz k uhrazení cesty do Ameriky.
Když James Kelly z NY porazil J. J. Bowles z Irska v klání o světový titul v roce 1909, byla to poslední příležitost pro vítěze obou zemí aby si navzájem změřili síly dokud nebyli oficiálně uvedeny hry o mistrovství světa v roce 1964. Do té doby se hra v Americe začala vyvíjet od irských kořenů a až když se Američané v 70. letech vraceli do Irska, přinesli s sebou mnohé změny v pravidlech této hry. V této první polovině současného století hra v Irsku podstoupila významné změny, které byly v mnoha případech ovlivněny emigrací okolo území Atlantiku. Gumový míček se začal používat i přes protesty tradicionalistů a do hry byl zařazen servisní box. Hra byla zkrácena na pět setú a na mnoha dvorcích byla dostavěna zadní odrazová stěna. Koncept Wall handballu jako hry pro všechny ještě nebyl v módě a většina turnajů a zápasů se odehrávala o sázky a výhry mezi nejlepšími hráči.

Handball také pokročil ve Velké Británii. Irští pracovníci na železnici a v dolech přinesli hru do oblastí jako Yorkshire, Durham a jižní Wales. Fotografie pořízená v roce 1906 (a představovaný v kalendáři ICHA v roce 1995) ukazuje obrovský dav sleduje finále třístěnné varianty této hry.
V roce 1910 školní inspektorát oznámil, že Wall handball byla nejvíce často uváděnou rekreační hrou. Byla to velice oblíbená pouliční hra a široká veřejnost hrála tuto hru proti jakémukoli dostupnému povrchu. Národní mistrovství bylo však ještě otázkou výzvy.

Ve 30. letech této hře dominoval Perry, Gilmartin a bratři Hasset. Gilmartinův rekordní počet národních titulů byl překonán jen v loňském roce od Duxie Walsh z Kilkenny. Během druhé světové války nedostatek kaučuku zapříčinil přestávku v softbalové hře a přešlo se opět k původní hardballové hře. Gilmartin si zlomil krk při automobilové nehodě v Anglii během války, ale přesto se mu podařilo v roce 1946 znovu získat Národní titul. Dalšími velkými jmény z této doby byly Bergin, Sweeney, Rowe a Clarke. Administrátoři, jako je Matt Byrne z Wicklow, dlouho Tajemník Martin O’Neill a řada dalších pomocníků vedli hru až do 50. let, kdy začaly nejdůležitější změny ve hře.

Wall Handball se dnes hraje především ve Spojených státech, Kanadě a Irsku a do určité míry v Mexiku, Argentině, Austrálii, na Novém Zélandu a ve Francii. Mezinárodní soutěž byla v posledních letech podněcována invitačními akcemi prováděnými Kanadou a Spojenými státy.